Stručná historie Jaroměře

Obdobně jako u většiny českých měst ani v případě Jaroměře nejsou známy přesné datum a bližší okolnosti jejího vzniku. První písemná zmínka o Jaroměři se váže k roku 1126. Tehdy na hradišti ležícím při Kladské stezce a nesoucím jméno jeho nejpravděpodobnějšího zakladatele, knížete Jaromíra (? – 1035), nechal kníže Soběslav (asi 1090 – 1140) věznit svého zpupného synovce Břetislava.

Toto osídlení bylo potvrzeno archeologickými výzkumy. Jimi kromě hradiště v prostoru dnešního Náměstí ČSA bylo zjištěno i osídlení na pravém břehu Labe v polohách Na Ptákách a Na Klouzkově. Území pravého břehu Labe ale určitě bylo trvale osídleno už od mladší doby kamenné (6000-4000 let před n. l.) prvními zemědělci, obhospodařující zdejších úrodné sprašové půdy.

Ani založení středověkého města na ploše původního jaroměřského hradiště není přímo doloženo žádnou zakládací listinou. Jeho existenci je proto potvrzena až listinou vydanou králem Václavem II. roku 1298. Stejně důležitá je ale také listina z roku 1307. Potvrzovala Jaroměři práva královského věnného města českých královen. To mimo jiné znamenalo, že příjmy, které z města plynuly Koruně, měly sloužit k zaopatření královny, kdyby ovdověla.

Tato okolnost sehrála zásadní roli roku 1436. Tehdy jaroměřští měšťané, kteří se poddali králi Zikmundu Lucemburskému výměnou za zachování jejich svobod, jeho druhé ženě Barboře Celjské odepřeli jí právem náležející důchody. Královna je za to potrestala. Nařídila jim používat novou pečeť a městský znak s bílou lvicí v trnové koruně, aby si tak navždy připomínali, jak věrolomně se vůči své královně zachovali.

Více se o Jaroměři píše v souvislosti s husitskými válkami. Roku 1421 bylo město dobyto vojskem pražanů a táboritů vedenými Janem Žižkou z Trocnova. Do roku 1434, kdy byl Jaroměřskými vypravený oddíl pobit v bitvě u Lipan, platilo za pevnou kališnickou baštu. Přičemž největší ztrátu, jakou roku 1421 Jaroměř za husitského obléhání utrpěla, byla zkáza kláštera augustiniánů.

Konvent byl v Jaroměři založen roku 1349 z popudu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Stával na pravém labském břehu. V době obléhání ale už byl od roku 1404 z bezpečnostních důvodů přemístěn do okolí rozestavěného chrámu sv. Mikuláše. O jmění, jímž díky přízni okolní šlechty zaniknuvší klášter oplýval, svědčí mimo jiné Jaroměřská bible, kodex francouzského původu ze 13. století, uložený dnes ve sbírkách Památníku národního písemnictví.

Pomineme-li heraldické ohledy, spor s královnou Barborou se obešel bez trvalých následků. Bohatství města, jímž byla zaplacena dostavba chrámu sv. Mikuláše a přestavba kostela sv. Jakuba, na přelomu 15. a 16. století utěšeně vzrostlo. Zrovna tak se rozrůstala i jeho předměstí.

Nesrovnatelně větší újmou na moci a sebevědomí jaroměřských měšťanů než potupné znamení bílé lvice v trnové koruně se stala odveta českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Za to, že město roku 1547 podpořilo stavovské povstání proti panovníkovi, bylo potrestáno citelným omezením svých práv a vysokými pokutami. Aby těch ran nebylo málo, rok na to Jaroměř zachvátil požár. Změnu nepřinesla ani Třicetiletá válka, kdy Jaroměř trpěla opakovanými pobyty a průtahy císařských a švédských vojsk.

Kýžené oživení přišlo až na počátku 18. století s velkorysou výstavbou v nedalekém Kuksu hraběte Šporka. Trvalými pomníky tohoto krátkého období prosperity, přerušeného prusko-rakouskými válkami (1740-1779) jsou dodnes vrcholně barokní Mariánský sloup na Náměstí ČSA a náhrobek Anny Miseliusové známý jako Plačící žena. Obě díla pocházejí z dílny hraběcího sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Nutno podotknout, že za válečné útrapy bylo Jaroměřsko bohatě odškodněno rozsáhlou výstavbou josefovské pevnosti (1780-1791) a útratami v pevnosti trvale se usídlivší vojenské posádky.

K dalšímu rozvoji Jaroměře přispěly výstavba železnice mezi lety 1857 až 1859 a s ní související pozvolné zprůmyslnění celého kraje. Tříměsíční prusko-rakouská válka roku 1866 jej stěží mohla zvrátit. První přádelnu lnu nechal v Jaroměři založit roku 1858 Josef Etrich. Zanedlouho vlastní koželužnu otevřela také firma Polický, která se z malé koželužské dílny založené roku 1839 během sta let vypracovala v největšího místního zaměstnavatele.

Průmyslová výroba ale zákonitě nepřinesla jen zisky majitelům továren a obživu stovkám jejich dělníků. Vyvstala také potřeba prostředí města zvelebovat, usměrňovat jeho zástavbu a zajistit jeho obyvatelům odpovídající občanskou vybavenost.

Proto město Jaroměř v 2. polovině 19. a na počátku 20. století hradilo stavbu velkoryse pojaté školy Na Ostrově, nemocnice, kanalizace, výsadbu parků nebo elektrifikaci města. Rovněž si nechalo roku 1901 Janem Čermákem vypracovat první plán svého územního rozvoje. Pět let na to byla Dušanu Jurkovičovi zadána zakázka na zhotovení plánu výstavby vilové čtvrti Na Ptákách. Nádech modernosti Jaroměř získala i díky Josefu Gočárovi. Začínající stavitel roku 1911 pro velkoobchodníka galanterním zbožím Antona Wenkeho navrhl na svou dobu odvážný prosklený dům s železobetonovou konstrukcí.

Na slibně započaté dílo se však navázalo až po První světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska. Z období První československé republiky pochází třeba velkoryse pojaté budovy gymnázia či nemocenské pojišťovny. Nutno dodat, že stavební ruch v Jaroměři neustal ani za Velké hospodářské krize ve 30. letech.

Výstavba se takřka zastavila až za Druhé světové války (1939-1945), ale i ta si vyžádala daleko víc lidských než hmotných obětí. Necitlivěji se vůči předválečným hodnotám zachovala spíš poválečná obnova ČSR, ačkoliv se alespoň podle názvu měla nést v budovatelském duchu.

Budoucí vývoj předznamenaly už roku 1945 dekrety prezidenta republiky. Na jejich základě byly znárodněny největší jaroměřské fabriky a z pohraničí vysídleno původní německé obyvatelstvo. Jeho místa zaujímali zhusta také někdejší obyvatelé Jaroměřska.

Vylidňování Jaroměře se však nedařilo zvrátit ani slučováním města s okolními obcemi, natož pomocí dosídlenců ze Slovenska. Už proto, že na Jaroměřsku byly po únoru 1948 potřeby násilně združstevněného zemědělství upřednostňovány na úkor města. Poměry se sice od 60. let 20. století začaly částečně lepšit. Stalo se tak ale za cenu bourání zchátralé historické zástavby jaroměřských předměstí, jež ustoupila novým panelovým domům a širším silnicím.

Práv svobodně rozhodovat o svých záležitostech Jaroměř opět nabyla roku 1990. Přes zjevnou snahu o zlepšení ale ještě dlouho bude vyrovnávat nejen s rozporuplným dědictvím let 1948 až 1989. Do vzhledu města totiž začal výrazně promlouvat také nadnárodní kapitál.