Martin van Meytens. Portrét Marie Terezie

Martin van Meytens. Portrét Marie Terezie

Stručná historie pevnostního města Josefova

Slavnostní okamžik, kdy byl 3. října 1780 položen základní kámen pevnostního města Josefova, a začátek vlády Marie Terezie (1740), od sebe dělí bezmála čtyřicet let. Přitom právě okolnosti, za nichž se Marie Terezie ujímala trůnu po svém otci, císaři Karlu VI., si nakonec krom jiného vynutily v Čechách stavbu dvou nových pevností. Z toho jedné v sousedství Jaroměře.

Císař Karel VI. sice zemřel, aniž by po sobě zanechal mužského dědice. Avšak dědičné nároky své nejstarší dceři pojistil už čtyři roky před jejím narozením Pragmatickou sankcí (1713). Dokumentem, který zaručoval jak nedělitelnost habsburského mocnářství, tak v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví ženské větve rodu.

Josef Hickel. Portrét Josefa II.

Josef Hickel. Portrét Josefa II.

Do roku 1733 Pragmatickou sankci uznala většina evropských států včetně Pruska. Prusko ale mělo zájem o bohaté, lidnaté a strategicky výhodně položené rakouské Slezsko. Zisk Slezska totiž byl nutným předpokladem pro další pruské výboje. Proto záhy po Karlově smrti spolu s Bavorskem a Saskem Prusko zpochybnilo nároky Marie Terezie na uprázdněný trůn.

Marie Terezie sice ve slezských válkách (1740-1745) svá práva uhájila, avšak za cenu ztráty téměř celého Slezska, včetně tamních pevností. Vyvstala tak nutnost dalekosáhlých změn v rámci habsburského soustátí, ale také zabezpečení nové státní hranice.

Rakouská armáda totiž zaostávala za lépe zorganizovanou, vyzbrojenou a vycvičenou pruskou armádou, hospodářství monarchie zbavené příjmů ze Slezska ji nebylo s to uspokojivě zaplatit a zásobovat a úřednický aparát ve srovnání s pruským nebyl dostatečně účinný ani při vybírání daní, natož řízení habsburského mocnářství.

Co se sítě pevnostních měst týče, zprvu se z úsporných důvodů přikročilo k modernizaci stávajících pevností Hradec Králové a Olomouc. Zkušenosti ze Sedmileté války (1756-1763) a „bramborové“ Války o bavorské dědictví (1778-1779) ale potvrdily, že na to, aby bránily Prusku a jeho spojencům v rozvíjení útočných operací, stojí Hradec Králové a Olomouc příliš hluboko ve vnitrozemí. Bylo nutné síť opevněných měst posílit o dvě nová, blíž klíčovým pohraničním průsmykům, Bráně Čech a náchodské Brance. První bylo založeno u Litoměřic na soutoku Labe s Ohří, druhé vzniklo u Jaroměře v místě, kde se Metuje vlévá do Labe.

Pavel Andrýsek: Josefov panorama

Pavel Andrýsek: Josefov panorama

Zde roku 1780 císařská komora odkoupila od majitele smiřického panství, knížete Jana Václava z Paaru vesnici Ples i s přilehlým okolím, rozkládajícím se na strategicky výhodném návrší nad řekou Metují. Jejím obyvatelům nařídila se vystěhovat, aby zde podle návrhu francouzského vojenského inženýra Claudea Benoita Duhamela de Querlonde za přísného utajení mohlo vzniknout pevnostní město, přejmenované roku 1793 na počest Josefa II. jeho synovcem, císařem Františkem II., na Josefov.

Querlondův projekt zúročoval více než sto let zkušeností meziérské školy pevnostního stavitelství, založeného na důmyslném zapojování terénních zvláštností a vodních toků do obranných systémů bastionových pevností. Zároveň ho obohatil o několik novinek. Cornichon, atypickou předsunutou rohovou hradbu hájící přístup k hradecké bráně, a nebývale rozsáhlý podkopový obranný systém, prapředka dnešních minových polí.

Zdenek Hrobský. Josefov

Zdenek Hrobský. Josefov

Než se pevnost budovaná podle Querlondova návrhu stala obranyschopnou, uběhlo sedm let. Její stavba obnášela nejen vyhloubení příkopů a navršení zemních valů, ale také přemístění říčních koryt. Toky Labe a Metuje byly zregulovány, přehrazeny a jejich soutok posunut o sedm set metrů dál po proudu. Přičemž obě řečiště ještě kilometr před soutokem propojil kanál, aby tu mohl vzniknout umělý ostrov.

Navíc stavba pevnosti spolykala pískovec z lomů v Dubenci, Žirči a Choustníkově Hradišti a dřevo z albrechtických, královédvorských, mosteckých a náchodských lesů. Aby se alespoň část dřeva ušetřila, čtvrt miliarda cihel z jaroměřských cihelen byla vypálena poprvé v českých zemích na černém uhlí z radvanického uhelného revíru. Rozsahu prací a objemu použitých materiálů odpovídalo též množství lidí, jež plesským staveništěm prošlo. Bylo jich asi 20 000 lidí, z toho přibližně 11 000 vojáků.

Richard Knötel. Srážka kavalérie v bitvě u Náchoda

Richard Knötel. Srážka kavalérie v bitvě u Náchoda

Díky nim byl komplex josefovské pevnosti bojeschopný už roku 1787, kdy jej Josef II. vojsku slavnostně předal. Přesto dokončovací práce na podkopovém obranném systému, brdecké tvrzi, hlavní strážnici, prachárnách a všech sedmačtyřiceti studních zabraly ještě další tři roky. Ale ani po roce 1791 se v Josefově stavět nepřestalo. Například kostel Nanebevstoupení Páně vznikl mezi lety 1805 až 1811. Nové radnice se město dočkalo dokonce až v roce 1884.

Avšak už roku 1793, kdy Josefov získal své dnešní jméno, začínalo být zřejmé, že pevnostní město Prusové nikdy obléhat nebudou. Francouzská revoluce už čtvrtým rokem ohrožovala staré feudální pořádky. Prusko a Rakousko proto upozadily vzájemné nepřátelství. Proti Francii se spojily. Boje s její republikánskou armádou ale sváděly mimo české země. Jimi jejich vojska jen procházela. Ani za napoleonských válek (1803-1815) se Josefov přes opakovaná uvádění do bojové pohotovosti podobně jako jiné bastionové pevnosti neuplatnil jinak než jako vězení pro zajaté Napoleonovy vojáky.

Když se pruská a rakouská vojska střetla znovu, psal se rok 1866. Tehdy už opevnění Josefova za vývojem vojenské taktiky a techniky zaostávalo bezmála o osmdesát let, a proto do bojů prakticky nezasáhlo. Pruská vojska, zpravená už předem o dostřelu josefovských děl, pevnost připravenou k obléhání obešla. S rakouskou armádou se střetla u Hradce Králové.

Martin Pleyer. Palba rakouských granátníků. Z rekonstrukce boje o pevnost.

Martin Pleyer. Palba rakouských granátníků. Z rekonstrukce boje o pevnost.

Když ne opevnění, vojenský význam si podržely alespoň budovy uvnitř hradeb, zbrojnice, kasárna, zásobovací sklady nebo nemocnice. Proto posádkovým městem Josefov zůstal ještě více než sto let po zrušení jeho pevnostního statutu (1888), který velmi přísně omezoval jakoukoliv výstavbu v pevnosti a jejím okolí.

Josefovští měšťané sice na přelomu 19. a 20. století doufali, že se zbořením pevnostních valů se jejich město dočká podobně bouřlivého rozmachu průmyslu a obchodu jako blízký Hradec Králové. Z opevňovacích prvků se však navzdory rozsáhlým demoličním pracím většina zachovala pro budoucí pokolení, jež od roku 1923 díky zdejšímu Klubu čs. turistů začala rozpoznávat hodnotu tohoto jedinečného městského celku a nutnost jeho další ochrany.

Vedle architektury a vojenské minulosti byl Josefov typický ještě svým mnohonárodnostním charakterem, předurčeným už osidlovacím patentem císaře Josefa II. z roku 1782. Na jeho základě se v pevnosti začali s rodinami trvale usazovat převážně čeští řemeslníci a živnostníci, kteří výměnou za stálý příjem a daňové úlevy poskytovali nejrůznější služby národnostně pestré vojenské posádce.

Mnohonárodnostní ráz pevnostního města ještě víc zdůraznila 1. světová válka. Během ní ve vlastním Josefově a později v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor. Nutno dodat, že v rozporu s plány rakousko-uherského velení, které s Josefovem původně počítalo pouze jako s přestupní stanicí. Josefovský tábor totiž vznikl v rámci Rakousku-Uhersku mezi prvními, další se teprve budovaly a počty zajatců předčily očekávání. 20. listopadu 1914 jich zde bylo vězněno přes 38 000.

Tomáš Vojtíšek. Zajatecký hřbitov

Tomáš Vojtíšek. Zajatecký hřbitov

Většinu zajatců se sice postupně dařilo rozptylovat do ostatních lágrů u Broumova, Chebu, Jablonného, Liberce, Milovic nebo Planné. I tak v Josefově a okolí ke konci roku 1917 převážně rakouská a maďarská ostraha zadržovala přibližně 14 500 zajatců. Do uzavření separátního rusko-německého míru v březnu 1918 mezi nimi převažovaly Rusové. Pak jejich místa zaujali Italové.

Taková koncentrace lidí přirozeně vyvolala nedostatek potravin jak mezi zajatci, tak strážnými, a taktéž prudké zhoršení hygienických podmínek. Epidemie břišního tyfu a zejména cholery tudíž nebyly ničím mimořádným.

Zajatci, kteří jako v jiných táborech až do roku 1916 pracovat nesměli, se s hladověním a nemocemi vyrovnávali různě. Jak pokusy o útěk a sebevraždami, tak četbou, sportem a hraním stolních her. Případně hledali útěchu v náboženském životě nebo umění. V táboře bylo možné navštěvovat jak pravoslavný chrám, římskokatolický kostel, synagogu či mešitu, tak secvičovat divadlo nebo sborový zpěv. Nicméně nejviditelnějším dokladem duchovního a uměleckého života v táboře je dodnes ruský hřbitovní pomník z dílny Nikolaje Alexandroviče Suškina a Leonarda Dobrowolského.

Martin Pleyer. Dělostřelecké ležení

Martin Pleyer. Dělostřelecké ležení

Přestože se po zprávách o příměří a rozpadu Rakouska-Uherska strážní rozprchli, zajatecký tábor přežil Rakousko-Uhersko o osm let, byť v nesrovnatelně menším rozsahu. Armáda vzniknuvší Československé republiky v Josefově krátce držela několik stovek maďarských a polských zajatců z bojů o Slovensko, Podkarpatskou Rus a Těšínsko (1918-1919). Josefovem též prošla část uprchlíků z Ruska, kde do roku 1924 zuřila občanská válka. Teprve po jejich odchodu byly baráky za městem srovnány se zemí.

Zdenek Hrobský. Rekonstrukce bitvy

Zdenek Hrobský. Rekonstrukce bitvy

Jako zajatecký tábor Josefov sloužil už jen po 2. světové válce. V jejím průběhu se uplatnil spíš jako cvičiště protektorátního Vládního vojska a Wehrmachtu. Víc než 2. světová válka tvář pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968-1991). Z následků jejich pobytu se zdejší zástavba dodnes vzpamatovává. Přesto zatím zdaleka největším zásahem do života městečka uvnitř staré bastionové pevnosti, od počátku pevně spjatého s vojskem, nebyly ani okupace cizími armádami nebo demolice hradeb, ale trvalý odchod vojáků z města v polovině 90. let 20. století.

Naštěstí se ale pro Josefov našla nová využití. Vedle místních spolků, připomínajících vojenskou minulost města a navracejících pevnosti její původní vzhled, v Josefově nalezli odpovídající zázemí mnohdy překvapiví zájemci. Jak filmové štáby, pořadatelé mezinárodního metalového festivalu, tak avantgardní umělci nebo ochránci přírody. Proto lze předpokládat, že budoucnost Josefova by se v dalších letech mohla ubírat také těmito směry.