Written by Ilona Rejzková, Zatloukalová

Nad vzkazy návštěvníků

Zkraje sezóny jsme nabízeli našim průvodcům listy pro poznámky našich návštěvníků. Odmítl si ho vzít jen náš nestor. Na otázku: „Karle, chceš taky papír?“ odpověděl: „Ne, já je nepustím ke slovu.“ Lakoničtější byla letos pouze broumovská výprava. Na dotaz, co mají společného, řekla jen: „Poštu.“

Kromě nich nás letos poctil návštěvou jeden Iluminát. V návštěvní knize se pochlubil: „Já jsem se nestratil“. Simon a Garfunkel zas nechávali pozdravovat starého přítele Temnotu. Pravidelně se v podzemí stavoval také Fantomas. Prohlídka se mu líbila, ve srovnání s loňskem se však zjevil jen třikrát, aby nebyl tak nápadný. Stejně nebýt vzkazů, které psal pokaždé jiným písmem, vůbec by nebyl ve svých dokonalých převlecích k poznání.

„Záhadologové“ z Prahy se nestřetli ani s výše jmenovanými, natož legendami opředeným mistrem tesařem, Ignácem Pábilem. Ten aspoň podle jednoho z turistů od své popravy (3. prosince 1783) „provází návštěvníky v noci“. Mimo jiné to odporuje rozhodnutí ústeckého soudu. Dle něho jediný, kdo kdy o nočních prohlídkách v rámci obecně prospěšných prací strašil, je herec Jiří Maryško. V kostýmu černého rytíře si předloni na děčínském zámku „odstrašil“ 180 hodin za své výroky o několika tamních zastupitelech.

Spíš než Pábilova, Kudrnova nebo Baudyšova ducha bylo dole snazší zahlédnout jiného obyvatele podzemí. Jeden z průvodců mimoděk parafrázoval oblíbenou vánoční reklamu. Když děti nabádal: „No a když budete hodné, tak uvidíte netopýra!“, jedno z nich oprávněně namítlo: „Ne, ne, já nemusím, já už ho vidím…“

Paranormální tým tedy aspoň důkladně prověřil „rituální místo“, tzv. Kostelíček, fosforeskující panorama Josefova v prachárně na okraji třetí střelecké galerie. Bohužel pro naše badatele tu jediný známý rituál konali budoucí členové zdejších Klubů vojenské historie. Právě sem totiž ještě jako kluci během stezky odvahy museli po tmě dojít, podepsat se a jít zpátky.

Že se dorůstající generace josefovské „staré gardě“ vyrovná, potvrdil chlapeček, jenž odvážně vyrazil vpřed do temné chodby. Z prohlídky se vrátil živ a zdráv, přestože na výzvu průvodkyně: „počkej na mě u makety“ odpověděl otázkou: „A co je to maketa?“

Jinak naprostá většina návštěvníků snášela pobyt ve tmě dobře. Dokonce si ho i pochvalovala. O to silnější infarktové stavy pak lektorce výukového programu přivodila jakási přičinlivá učitelka. Než byly děti do jedné z podzemních chodeb vyslány samotné, poradila jim: „Kdybyste se báli, dřepněte si a zůstaňte na místě.“

Jiná učitelka naopak své svěřence uklidňovala originálním popisem střelecké galerie. O chodbě, z níž by dno příkopu z jeho vnější strany střelbou kryla pevnostní posádka, řekla: „Koukejte děti, domečky trpaslíků! Taky měli okýnko, aby viděli ven, a podívejte, když jim byla zima, tak si zatopili a tudy šel komínkem kouř ven.“ Proti tomu se jedno z dětí dotčeně ohradilo: „Nechci trpaslíky, ale šmouly“.

Návštěvní kniha se přímo hemžila povzbuzujícími vzkazy. Dvě děvčata na sebe uniformovaným průvodcům dokonce nechala čísla. Největší radost nám ale udělal desátník Vanoušek, který sloužil roku 1964 v Josefově. Poznamenal, že teď je to tady (myšleno v podzemí) lepší. Obdobně nás potěšil pozdrav od polských kolegů ze spřátelené pevnosti Kostřín nad Odrou (německy Küstrin). Polští návštěvníci mezi cizince samozřejmě převažovali. Kromě nich Josefovem prošli ještě turisté z Nizozemí, Německa, Slovenska, Velké Británie, Austrálie, Španělska, Portugalska, Francie, Itálie nebo zemí bývalého Sovětského svazu.

Za stálou přízeň a podporu děkujeme jak jim, tak vám a těšíme se na shledanou v nové turistické sezóně 2018.

0